3. Naše psyché v hledáčku

Čekání na psychologické přeposouzení bylo krátké. Termíny jsme dostali za necelý měsíc od objednání. Nejdříve online pohovor s námi dospěláky. Ten trval něco okolo hodinky, kde jsme si ujasnili naše postoje, představy, proč „do toho“ vlastně chceme jít znovu, co od přijetí dalšího dítka do rodiny očekáváme a co můžeme nabídnout. Jak to vlastně celé cítíme.

Další sezení mělo naše nejstarší dítko přímo u paní psycholožky. Protože už je velké, zůstalo tam samo. Já jsem si mezitím dopřála takový malý „respit“ ve formě kávičky a sklenky prosseca v moc fajn kavárně hned dole v budově – majitele chválím za dobře zvolené místo. A za hodinku a půl jsme se zase vydali k domovu. V tu chvíli jsem se nedozvěděla nic a dítka jsem se moc vyptávat nechtěla. Na dotaz: „Tak co“ jsem dostala klasickou odpověď: „Dobrý“   Rozhodla jsem se ctít jeho soukromí a to, že sezení mělo ono a ne já a tak jsem se víc neptala.
O pár dní později jsme se viděli znovu. Nyní v sestavě já a dvě nejmladší děti, které jsem už doprovázela dovnitř. Hodinové sezení bylo dost výživné. Děti jako by vycítily, že se jedná o zvláštní okamžik a jaly se projevit naplno. Rosilo se mi čelo i záda, ale paní psycholožka to brala sportovně. Když jsem dostala plyšovým hadem do obličeje, myslela jsem, že hadovi zakroutím krkem. A nejen tomu plyšovému.

Závěrem jsme se sešli zase online, stejně jako poprvé. Zde už jsme si vyslechli stanovisko paní psycholožky. Asi se jí naše rozjívené děti líbily. Zřejmě taky ocenila, že oba hadi přežili bez úhony a rozhodla se, že dalšího člena rodiny z jejího pohledu zvládneme. A protože je léto, čas dovolených, dohodli jsme se, že na vypracování písemného posudku nemusí až tak chvátat. O tom, že máme vše za sebou a posudek bude za tři týdny jsem informovala náš kraj.

Až to bude černé na bílém nastane akce H – hledání šestého do půl tuctu.