.

Příběhy

Vánoční příběh 

Máme tady první advent. Sníh roztál a od rána leje. Před pár dny nám vyměnily řemeslníci okna a náš taťka po chvilkách vykonával zednické práce. To aby jsme okolo oken neměly hluboké krátery, ve kterých budou blikat vánoční světýlka. Je přece advent a tudíž čas kdy si obvykle zdobím byteček a peču cukroví.

Letos to je jiné...

vánoční dekorace

Daneček 

Danečka jsme poprvé viděli v  jeho 6 letech. Černooký chlapec na nás, při Dni otevřených dveří v ústavním zařízení, zamrkal dlouhými řasami, při kterých se zvedal vítr. Byl spontánní, divoký, smál se hlasitým smíchem, nemluvil a byl celodenně na plenách. Přiběhl k manželovi jako velká voda, chytil ho za ruku a s upřeným pohledem se ho snažil přimět k následování. 
„Nikoho nemá,“ prohodila směrem k nám zdravotní sestřička. Zachytila jsem manželův pohled a hlavou mi proběhlo:

„Ne. Tohle bychom nezvládli.“... 

Smějící se chlapec jí zmrzlinový pohár

Deninka 

O Denince jsme se dozvěděli od sociální pracovnice, která k nám jezdila na šetření. V pěstounské péči jsme měli, v té době, již její dva sourozence a tak, když k nám sociální pracovnice na jedné ze svých návštěv u nás řekla, že děti mají sestřičku, které je něco málo přes rok, chtěli jsme ji poznat. 

„Víte, ale ono to nebude tak jednoduché. Holčička na tom zdravotně není dobře. Má vážný handicap.“...

Maminka s holčičkou na sedačce, obvě se smějí

Právo vyrůstat spolu 

Ačkoli jsme hned od počátku chtěli přijmout sourozence, neschválili nás pro více dětí. Můžeme přijmout jedno děťátko, později možná druhé. První dítko přišlo rychle. Krásný, zdravý blonďatý andílek, kterému rok nedokázali najít rodinu. Byl naštěstí v přechodné pěstounské péči, i když pěstounka už se bála, že půjde do ústavu. Věděli jsme, že abychom nevypadli z evidence, musíme o to před pravomocným rozsudkem písemně zažádat. Proces se táhl více než rok ...

Poslední dílky puzzle

Cítili jsme, že s přibývajícími léty strávenými s našimi přijatými dětmi, přibývají i zkušenosti a přemýšleli jsme nad tím, že nabídneme svůj domov i srdce ještě nějakému dítku, které by potřebovalo pomoc. 
Náš kraj však tuto myšlenku nepodpořil. Podle nepsaných tabulek je naše kapacita již naplněna, vlastně přeplněna a je div, že nám to ještě funguje. 

Pohádka o slepičce a kouhoutkovi

Slepička s kohoutkem měli pěkné hnízdo plné kuřátek. Ale jak kuřátka rostla, z hnízdečka postupně do světa odcházela. Domluvil se kohoutek se slepičkou, že by ještě nějaká kuřátka chtěli, i ty, kterým liška maminku sežrala a zůstaly samy nebo ty, o které se maminky neuměly postarat...

Podobnost s českým systémem hledání dětí
a pěstounů je čistě náhodná.

Naše začátky

Jmenuji se Viera, je mi 45 let. Pocházím z velké rodiny, mám 4 bratry a sestru. Narodila jsem se a do svých 17ti let žila v Trnavě na Slovensku. Mé dětství vzhledem k otci alkoholikovi a tyranovi nebylo jednoduché, často jsme trpěli nedostatkem a hladem.  Hádky a fyzické týrání bylo na denním pořádku. Přesto mám i hezké vzpomínky, hlavně na čas strávený se sourozenci.

Zájem dítěte

Je konec roku 2018 a my se řízením výše zmiňovaného osudu ocitáme vedle paní s kočárkem. Z něj na nás kouká zvědavá tvářička s černýma očima, ve kterých se blýskají veselé jiskřičky. Pro toho malého človíčka jsme cizí lidé...

"S tím, s kým se máš setkat, s tím se setkáš. S kým máš spojit svůj život, ať na kratší či delší čas, s tím ho spojíš. Osud vás propojí, aniž byste ho o to žádali, je psáno tam někde ve hvězdách. A já tomu věřím."

Mauglí Havranpírko

S manželem jsme měli pochybnosti. Máme na to, abychom přijali romského kluka s biologickým otcem v závěsu? Dokážeme vychovat takovýho špunta? Bude krást? Lhát? Bude divokej, nezvladatelnej?

Ne.

Ne!