Ztracená

obrázek je ilustrační

Na tohle léto jsem se moc těšila.
Maminka říkala, že budeme mít s mojí sestřičkou Kačkou veliké dobrodružství. Pojedeme všichni na tábor! Ale co je to ten tábor?
A tak jsme jeli, všichni – maminka, Kačka i já a moc se mi to líbilo.
Pak si mohla Kačka říct, jestli tam zůstane chvilku bez nás, když už má za sebou první třídu a je veliká školačka. Chtěla a já se těšila, až se zase vrátí domů a budeme si hrát.
Jenže se nám vrátila úplně jiná Kačenka. Zlobila se, zlobila maminku, brala mi sladkosti, i když ví, že se to nemá. A pak k nám přišli i z obchodu, že Kačka brala věci i tam. Maminka z toho byla moc smutná a volala tetám, co k nám chodí na návštěvu a říkala, že potřebuje poradit, co dál. A tety přišly k nám domů a mluvily taky s Kačenkou u ní v pokojíčku. Když odcházely, mluvily spolu a mračily se.
Pak večer přišly nějaké dvě cizí přísné paní a mou sestřičku Káťu odvedly. Přišly k nám a prohlížely celý dům. Káťa moc plakala a nechtěla s nimi jet. Nevím proč. Neříkaly, kam ji vezou, ale maminka plakala celou noc. I babička. Já to vím, i když si myslí, že je nevidím. Maminka se na mě usmívá, ale já vidím, že má uplakané oči, je smutná a trápí se. Pořád telefonuje a já nevím, s kým. Asi se jí stýská po Káti. Určitě se jí po Káti stýská, protože jinak by neplakala. Mně se po Káti stýská, je to moje velká sestřička.
Je to divné ráno. Jedeme s maminkou k paní doktorce, maminka je nemocná. V čekárně, kde se dívám na Krtečka, jí zvoní telefon. Maminka s někým mluví, říká „Martinku??? Ale proč? Ne, nebojte se, přivezu ji.“ A zase se rozpláče.
Jedeme domů, maminka mi balí věci do veliké tašky na kolečkách. Ale proč? Já přece nikam nejdu! Asi přece jen někam pojedeme. Maminka říká, že pojedeme na výlet. Cestou vyzvedáváme dědečka, mám radost, dědeček je na mě vždycky hodný, mazlí se se mnou a nosí mi dobroty. Jedeme všichni daleko, do veliké budovy, kam s maminkou někdy jezdím za paní, která sedí u stolu s počítačem.
Paní něco mamince říká a předává papíry. Vidím, jak je maminka vyděšená. Něco se děje. Přicházejí další tety, jsou na mě moc hodné, a říkají mi, ať jdu s nimi do dětského koutku vedle v kanceláři. Utíkám nadšeně, tam to mám ráda. Maminka i dědeček mají uplakané oči, ale říkají mi, ať si jdu hrát, že si tam budou zatím s paní povídat. V koutku je to prima, ale všechny ty tety si se mnou hrají a povídají, a pořád si mě prohlížejí, to se mi ještě nikdy nestalo. Jsem z toho všeho už tak unavená, že bych chtěla už jet s maminkou domů. A taky se najíst a pak spinkat. Ale říkají mi, že si mám zdřímnout tady. Tady? V koutku? A jak mám spinkat bez Amálky? Chci Amálku! Tety se diví, kdo je Amálka? Amálka je nějaká hračka nebo panenka? Nee! Jdou se mnou za uplakanou maminkou, která s dědečkem pořád ještě sedí v té kanceláři a povídá si s tou přísnou tetou. Amálku, maminko, volám. Maminka otevírá tu velkou tašku na kolečkách, a říká tetám smutně: Amálka je peřinka, víte, prošívaná deka. A vytahuje moji krásnou přikrývku s vílou Amálkou, která tancuje na paloučku. Na tu se dívám v televizi, a jsem moc ráda, že právě ona mě vždycky při spinkání hřeje. Maminka mi dává pusinku a čelo, nerozumím ničemu, tety mě berou zpátky do té kanceláře s dětským koutkem, a tam si lehám s Amálkou, ale usnout z toho všeho nemůžu. Nevím, že se maminka s dědečkem ještě chtěli za mnou jít rozloučit, ale tety jim zastoupily cestu, aby za mnou už nemohli. Nevím, že mamince do telefonu paní vyhrožovala policií, když mě tam nepřiveze. Nevím, že maminka s dědečkem plakala na celé kolo, když vycházela z budovy ven, to přece maminky nedělají, to dělají jen děti…
Po chvilce odpočinku mě tety nesou do auta a někam jedeme i s mojí taškou na kolečkách. To je divný výlet. Přivezli mě k cizí paní, prý je to teta. Já ji teda neznám, tak nevím. Je hodná, mluví na mě. Ale já chci maminku! „Mami, maminko!“ volám, ale maminka nejde. Říkám tetě: „Ne bilet! Já domů autem čeveným, maminkou!“ Jinak už neumím říct, že chci, aby ten výlet už skončil. Prý přijde maminka později. Kdy to je později? Je večer. Čekám na maminku, aby mi přečetla pohádku, zachumlala mě do peřin a dala pusu na dobrou noc. Jsem už unavená z čekání a usínám.
Je ráno, maminka nepřišla. Mám strach. Nevím, kde je. Zase je večer a další ráno. A pořád dokola. Maminka stále nejde. Co když se jí něco stalo? Nebo na mě zapomněla? Teta je na mě moc hodná, jsme ve velikém domě se zahradou, ale nemám tu maminku, ani svoje kolo, houpačky, bazén, trampolínu, ani Káťu na hraní a na společné blbnutí. Mockrát jsem řekla tetě, že už nechci ten výlet, že chci jet domů. Ani nevím, že už uplynulo 14 dní.
Dnes jedeme za maminkou, říká teta. Hurá!! Těším se! Konečně budu doma s Káťou a maminkou. Zastavujeme zase před tím velkým domem s kancelářemi. Jdeme dovnitř. A tam jsou cizí tety, a Káťa, ano, tam je moje sestřička Káťa! Objímáme se, smějeme a hrajeme si spolu. Pozorují nás. A najednou se otevřou dveře a do nich vejde - anóóó, moje maminka. Moje maminečka! Utíkáme obě s Káťou k ní, chce nás obejmout, ale jak na ni obě skočíme, tak ji povalíme na zem i s těmi taškami, které s sebou pro nás přináší. Sedíme na zemi, maminka se směje a pláče zároveň: „Berušky moje!!!“. Za ní přichází i dědeček, skáčeme mu obě s Káťou do náruče. Maminka si podává s ostatními ruce, držím se jí za šaty. Sedá si ke stolu, a já říkám „Na kín, já na kín“, to aby pochopila, že jí chci sedět na klíně. Vezme si mě konečně na klín a já všem říkám: „To je moje máma!!!“ Hraju si s maminkou, mazlím se, jsem šťastná. Káťa poletuje po místnosti, střídavě se tulí k nám, střídavě vypráví zážitky a prohlíží si svoje přinesené hračky z domova. Jedeme domů, říká teta. Konečně, už se těším. Maminka si mě nese z budovy ven. Počkat, ale proč mě posazuje do auta k tetě? Nechci to černé auto, chci přece naše červené! Tam já nechci! Chci domů! Chci za maminkou! Ty mě nechceš, mami?! Pláču. Křičím. Zlobím se. Copak mě nikdo neslyší?!
U tety pláču. Ale už vím, co udělám! Vím, kam teta schovává tašky, a tak, když se nedívá, beru tu velikou tašku, a balím do ní svoje hračky. Taky oblečení. Teta aspoň pochopí, že už chci jet domů se vším, co mi maminka nabalila. Posunuju tu těžkou sbalenou tašku ke dveřím. Ale teta to zjistí a s úsměvem mi vysvětluje, že to nejde, že teď přece bydlím tady. Cože??? Ale kdy pojedeme za maminkou? A teta odpovídá: V úterý. Budeme teď jezdit za maminkou každé úterý. Zase pláču. Protože vůbec nevím, co je úterý. A každé ráno, když se probouzím, se ptám: „Neška útelý??? Maminkou neška útelý?“ Jinak to totiž neumím.
A hurá, dneska je úterý, říká teta. Jedeme za maminkou a k velké budově s kancelářemi přijíždí i Káťa. S maminkou a Káťou se objímáme, moje teta odjíždí pryč, a maminka si mě nese dovnitř. Tam si hrajeme jako dřív, to je krása! Můžeme se mazlit a povídat si. Já ale říkám mamince, že chci už odjet s ní. Třeba mi nerozumí, a tak jí na klíně oběma rukama otáčím hlavu na sebe, a přímo do očí jí říkám: „Já domů!!! Já domů tebou autem čeveným, já ne tetu!“ Maminka má ale zase uplakané oči, říká mi „uvidíme“. Přísné tety, která nás pozoruje, se maminka ptá, jestli vidí a slyší, že Martinka chce jet domů, a jestli si to zapíše. Teta přikyvuje, že ano, že to přece ví… A zase říká, že už je konec a musíme odjet. Zase pláču, že chci domů, ale maminka mě zase po popusinkování posazuje do černého auta k mojí tetě. Opravdu mi nikdo nerozumí? Vůbec nikdo neslyší? Odjíždíme a já budu zase čekat, než bude další úterý.
Dnes zase přijela maminka. Ale ne do kanceláře, jako již několikrát. Přijela autem až k tetě, a měla s sebou Káťu. Byli jsme venku. Jezdila jsem na svém žlutém kole i s helmou! Káťa na svém skejtíku, bylo to prima jako dřív. Teda ze začátku. Protože tam byla maminka. Pak jsme museli domů, teda k tetě domů. Nechtěla jsem. Dělala jsem, že neslyším a odbočila jsem schválně úplně jinam. Třeba mi nerozumí, když jim to říkám. Jsem ještě malá. Tak jim ukážu, co bych chtěla. Pojedu dál a dál, až dojedu domů k mamince. Káťa už je u maminky, vždyť s ní přijela. Tak proč ne já?! Maminka na mne mluví, říká, že musím ještě k tetě. Proč k tetě? Já chci být s Tebou, mami! Lehnu si na zem a vztekám se, biju pěstmi do studené země. Maminka mě zvedne a pevně drží, říká mi něco, čemu nechci rozumět. Pak dojedeme k tetě. Zase pláču, jako už tolikrát. Teta mě bere domů, maminka s Káťou spolu odjíždějí. To není fér! Nechci si vyzout botičky. Obouvala mi je maminka, když jsme šli ven. Chci si je nechat. Teta mne převléká. Nechci se převléknout! Zlobím se na ni. Zlobím se na maminku. Kopu do tety a bouchám ji. Chci, aby mě slyšela! Chci, aby mne dovezla k mamince! Prý už brzy, říká teta. Vidím, že je unavená a že ji moje chování mrzí. Prý bude mít ode mě modřiny. Já mám taky bolení. Bolí mě tady uvnitř. Bolí to od té doby, co mě odvezli od maminky.
Jedem opět do kanceláře. Do jiné, než je ta veliká budova, kde se to všechno stalo. Je tam maminka. „Já tebou domů!“ Maminka si něco povídá s tetou. Jdeme k autu. Jdeme k červenému autíčku maminky?! Opravdu jdeme k němu! Maminka mě posazuje k sobě do auta! Jsem šťastná. Jedeme domů k mamince. Konečně pochopili všichni, co jim tři měsíce říkám „Chci domů za maminkou“. Ve dveřích čeká babička. Běžím z auta obejmout babičku. Skočím jí do náruče a ona se mnou ztrácí rovnováhu, opíráme se o zeď. Jsem doma. Doma s maminkou, babičkou a Káťou. Už nikdy nikam nepojedu bez maminky. Nikdy! Mám tě láda, maminko! Ty mě taky máš láda??? Musím si ji víc hlídat. Hlídám si ji před každým, i před Káťou. V noci se mi zdají ošklivé sny, jak mě berou mamince. Bojím se, že se jí zase ztratím. Co když pro mě zase přijdou? „Mami!“ maminka je tady, hladí mě. Je tady opravdu? Sahám na ni. Už ji nikdy nepustím…
Martinka 3,5 roku. Odebraná na základě předběžného opatření kvůli nařčení pěstounky starší svěřenou dívenkou Káťou z týrání.

POMOZTE DĚTEM

najít novou rodinu

0
DĚTÍ

stále čeká v ústavních zařízeních na novou, milující rodinu

Věříme, že všechny děti mají právo na milující rodinu.

 

Projekty

Smějící se chlapec jí zmrzlinový pohár
 Případ malého chlapce z Děčína názorně ukázal, jak to dopadá, když selže systém i jedinec. Z praxe známe desítky takových případů...
vánoční přáníčka obrázek
Společně s dětmi jsme se rozhodli vám zpříjemnit období Vánoc a vyrobili jsme vánoční přáníčka. Děti tvořily s radostí a chutí a my věříme, že vám přinesou stejnou radost.
1. strana kalendáře 2022
Vyrůstat v rodině znamená mnoho. Především mnoho zdánlivých maličkostí, které dohromady utváří něco velkého a jedinečného. Právě tyto maličkosti jsou to, pro co jsme si sem přišli - život. Při tvorbě tohoto kalendáře, kdy se nám do rukou dostaly stovky fotografií z náhradních rodin jsme si uvědomili, jak některé momenty v našem životě bereme zcela samozřejmě.
Náhradní rodinná péče v číslech

procentuální rozdělení jednotlivých forem pěstounské péče k 31/12/2019

procentuální rozdělení dětí do jednotlivých forem náhradní rodinné péče v roce 2019