Tento vánoční příběh se stal před téměř třemi lety, krátce po tom, co dva z našich výchovně problémových chlapců, překročili veškeré hranice únosnosti a soud je poslal do výchovného ústavu, kde zůstanou až do své plnoletosti. A to pro závažný trestný čin, jimž společně ublížili mentálně retardované pěstounské slečně, která s nimi vyrůstala od čtyř let, důvěřovala jim, protože je považovala za své bratry. A jak už to ve světě těchto upřímných, ale naivních lidí, se srdcem na dlani bývá, dokáží to co je pro většinu z nás nemyslitelné. Pro ty, co četli knihu ZÁZRAKY Z CIZÍHO BŘICHA a NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ a znají osudy holčiček Malenky, Medunky i Valentýnky a především kluků Mikiho a Nikolase, bude tento příběh pokračováním. Pro ostatní snad příjemným navození vánoční nálady.

Máme tady první advent. Sníh roztál a od rána leje. Před pár dny nám řemeslníci vyměnili okna a náš taťka po chvilkách vykonával zednické práce. To proto, abychom okolo oken neměli hluboké krátery, ve kterých budou blikat vánoční světýlka. Je přece advent a tudíž čas, kdy si obvykle zdobím byteček a peču cukroví. Letos to je jiné. Je potřeba vymalovat alespoň kuchyň, ve které jsou zednické zásahy vidět nejvíce. Výrobu vánočního krásna odsouvám neochotně na později. " Jen to přelíznu" slibuje manžel, když v obchodě vybíráme barvu. "To doufám, chci klidné vánoce", souhlasím a do vozíku vsunu kyblík s barvou "Zelenou? Zase?" podiví se můj choť, nechceš nějakou změnu?" zavrtím hlavou. Nějakou změnu bych v životě možná uvítala, ale barva kuchyně to rozhodně být nemusí. Zelená mi vyhovuje. V obýváku vzniká stanoviště Alfa. Tady budeme teď tábořit. Doufám, že velmi krátce, jak slibuje hlava rodiny. Manžel se hodil do montérek, okolo čela si uvázal kus hadru, aby mu pot netekl do očí a vylezl na štafle. "Jak dlouho to asi bude trvat?", zeptám se v naději, že odhadovaný čas bude korespondovat s mou představou. A ta se pohybuje v řádu hodin. "Nevím, dnes bych to rozmyl a natřel strop. Zítra přelíznu stěny. Večer už můžeš začít uklízet" odpoví hrdě. Úspěšně skryji své zklamání. Nechci ranit jeho city ani ho naštvat, protože jsem o čase předvánočním měla úplně jiné představy. Pravda je, že vymalovat musíme. Manžel párkrát mohutně máchl štětkou a na hlavu mu spadl kus staré stropní malby. "Tak to je v háji!", zavrčel. "Toho jsem se bál! Všechno to jde dolů, musíme škrábat." Bum! další kus stropu je dole. Naše yorkšírka jen tak tak uskočila. "Zavři ty čokly někam nebo ten bordel roztahají všude", rozčiluje se naštvaný manžel, ani on neměl v úmyslu trávit vánoce na štaflích. Zná mě dobře. Je mu jasné, že bych mu je omotala blikajícími světýlky.

Malování nemalování, vánoce jsou za dveřmi a tak stejně jako loni plním adventní pytlíky, které s dětmi pověsíme na krbovou římsu. V každém je několik drobných sladkostí. Čokoládové kuličky, zlaté mince, ovocné karamelky, lízátka... Malenka má pytlíčky červené, Valča zelené. Medunka raději shrábla dvě stovky. Každý den si prý koupí tatranku a pak si spočítá obaly. Nad předvánoční šílenství se už povznesla. Dvě série adventních pytlíčků leží na konferenčním stolku. Ty patřily klukům. Ti ale vánoce stráví ve výchovném ústavu a i když na ně často myslím, nejsem schopna jim vnitřně odpustit to co provedli. Občas si zavoláme, ale to je tak všechno. "Dáš nám do pytlíků nějaké překvapení? Nejenom jídlo, třeba něco na sebe?" ptá se naše nejmladší hvězda. "Co????" s údivem vzhlédnu k Valče. Že by vtipkovala? To ona přece neumí. Ne, není to vtip. Tváří se vážně. "To jako že jim tam nemáš strkat chleba s máslem, ale máš jim tam frknout nějaký ten moderní vohoz co dneska frčí", ušklíbne se manžel. Zdá se, že už si na myšlenku vánoc ve vyšší štaflové poloze zvykl a dobrá nálada se mu vrací. Já ale vím, že naše malá parádnice má na mysli sponky do vlasů, náramky, prstýnky, korále... Pravda, to tam strčit můžu. Malenka, naše starší pochroumaná hvězda, se usmívá. Je jí skoro patnáct let, s obtížemi přečte pár jednoduchých slov, ve svém nitru zůstává stále tou malou usměvavou holčičkou, která nikdy nepřekonala své věčné "Viď mami." Má ráda vánoce, miluje vánoční překvapení ať už v nich je cokoli. Má ráda mě, nás všechny a hlavně své dvě panenky. Jednu, která se jí narodila (o tom vůbec nikdo nepochybuje) a druhou kýmsi opuštěnou, nalezenou v bedně odvržených hraček na půdě. Ujala se jí a dělá jí opravdovou mámu. Do jejího srdce by se jich naskládalo nekonečné množství. Sára i Áňa jsou pro ní skutečné. Povídá si s nimi, svou lásku mezi ně dělí poctivě, aby se ani jedna necítila odstrčená. Po vesnici je vozí v kočárku po naší vnučce, protože z toho pro panenky už dávno vyrostla. I pro nás jsou Áňa a Sára součástí rodiny, to ani jinak nejde. "Tak co bych do těch zatracených pytlíků ještě narvala za překvapení? " ptám se sama sebe, bohužel nahlas. "Dej tam zubní pastu a kartáčky a taky hřeben," radí ze štaflí ( stále ještě bez blikaček) manžel. "Dneska jsem je zase musel obě zahnat do koupelny. Kdyby mohly, tak jdou do školy neučesané neumyté a v pyžamu." "Mamííí, co tam dáš Mikymu a Nikolasovi?" zeptá se Malenka. V ruce drží plastovou krabičku s prázdnými adventními pytlíky. Z té otázky mě zamrazí. Všechno se to ve mě bouří. Nic jim tam nedám! Mohli tu být s námi, kdyby se chovali alespoň trochu normálně. Ach jo! Nechci je vůbec řešit! Nechci nic řešit! Nahlas ale něco prohodím ve smyslu "Oni jsou jinde tak mají smůlu." Proč je ta holka řeší? Měla by na ně být naštvaná, tak jako já. Vždyť právě jí tolik ublížili. To je ale naše Malenka. Se srdcem na dlani a svěžím vánkem ve své krásné hlavince.

Čekají nás naše první vánoce bez kluků. Bez kluků, které jsme si přivezli z kojeneckého ústavu, když byli ještě malí caparti. Spoustu let s námi žili jako naše vlastní děti. A kdyby neudělali průšvih, který se nedal jen tak přejít, ani zmírnit jeho dopad, zůstali by u nás napořád. Ale co už s tím naděláme? Ublížili hlavně Malence. Naší Malence! Zůstat u nás nemohli. Ať se nám to líbí nebo ne, po jejich odchodu do výchovného ústavu, kde zůstanou až do plnoletosti, už nic není jako dříve. Domem se neozývá jejich věčný křik, sprosté nadávky ani vzteklé bouchání dveří. Nikdo nekope do nábytku a nestrká obaly od naloupených sladkostí za skříň. V trezorech máme jen doklady. Už jsme si na tu opancéřovanou krásu tak zvykli, že je považujeme za součást naší bytové dekorace. A světe div se, na stole máme mísu se sušenkami. Neuvěřitelné!!! Návštěvy už si své svršky můžou odložit v předsíni, aniž by riskovaly újmu na majetku a všechny ty klíče od zámků na dveřích, které se už nezamykají, jsme někam zašantročili. Žijeme jako lidi a za nic na světě bych to nevyměnila. Jenže jsou tady vánoce, čas, kdy se vynořují vzpomínky, jitří se emoce a prázdná místa u stolu se najednou zdají být ještě prázdnější než obvykle. Prázdné jsou i ty zatracené pytlíky a já je rozhodně plnit nebudu!!! Vánoce!! Visí ve vzduchu, krouží kolem nás a brnkají na naše city. V tom čase si jsme blíž, vidíme v lidech to lepší a sami se smažíme lepšími být. Vzpomínáme na své blízké a ve své mysli se vracíme do doby, kdy nám bylo dobře. Jako by duch vánoc navštívil i nás. "Ale hvězdu letos dávám já! " slyším hlas Nikolase jako kdyby stál za dveřmi. "Ne, ne!" bránil by se Miky (to, že loni to byl on kdo umístil na stromek špičku, určitě už ze své hlavy vytěsnil). "Tati, Miky ohlodal mandle z cukroví," křičel by ten první. "Ne, ne, já to nebyl, on kecá," protestoval by zase ten druhý a hbitě by dodal: "To Nikolas olízal cukr z vanilkových rohlíčků, já ho viděl". Ohlédnu se. Ne, jasně že tu nejsou, ale vzduch je prosycený vzpomínkami, které nejvíce ožívají právě v čase vánoc. "Mamíííí, dej mi kus balícího papíru, chci ti zabalit dárek. To budeš koukat co jsem ti ve škole vyrobil. Podívej co mám pro tátu, bude se mu to líbit? Poraď mi , co mám koupit babičce? Nebo ne, já jí koupím zase svíčku," nevyslovené věty Mikiho a Nikolase, které budou ve vzduchu viset po zbytek adventu. "Já si je vezmu. Ty pytlíky kluků jo?" vytrhuje mě Malenka z mého vánočního rozjímání. Odkládá obě své panenkové holčičky do křesla u krbu a plastovou krabičku s adventními pytlíky bere do dlaní. Jen kývnu. Asi si s Valčou budou hrát na vánoce. Možná nějaký pytlík nachystá i pro Áňu se Sárou. Vánoční dárečky už pro ně má připravené. Obě panenky dostanou nové ponožky a čepičky. Jasně že stejné, aby se holky nehádaly. Ponožky určitě dostanu i já. Všichni dostaneme ponožky, aby jsme se nehádali. Ten její svět je ve své jednoduchosti dokonalý. Domalováno, uklizeno a dokonce i něco napečeno. V oknech blikají světýlka a manžel se spokojeně rozvaluje v křesle . Je pyšný na své skvostné dílo.

Na krbové římse visí posledních 12 pytlíčků, 6 červených a 6 zelených. Do vánoc zbývá už jen chvilička. Strkám prádlo do pračky. Otáčím ponožky a vyprazdňuji kapsy. Naše děti asi nepochopí jak moc mě to dokáže naštvat. A hele, čtyři obaly od tatranek v jedné kapse, v druhé tři! Měla bych je schovat, aby Medunka neslavila vánoce jindy než my. Je čas oběda,holky za chvíli rozrazí dveře našeho domu. Ze školy pospíchají rovnou ke krbu, aby zjistily co pěkného na sebe jim pytlík vydá. Nadšené jsou z každé blýskavé cetky. Malenka sundává jeden z posledních tajemných pokladů. Obsah pytlíku strčí rychle do kapsy. Tentokráte nachází jen samé sladkosti, ale je spokojená. Valča si stoupá na špičky, na krbovou římsu ještě nedosáhne. Malenka jí ochotně pomáhá. Zazvoní telefon, volá starší z našich kluků. Chvíli se dívám na displey svého mobilu a rozmýšlím se, jestli ho mám či nemám zvednout. Pořád se na ně zlobím, chci aby se to nikdy nestalo. Aby tu kluci byli s námi a my měli úplně normální život se všemi dětmi. Ale to nejde. Nakonec telefon podávám manželovi "Volá Miky, dnes si s ním povídej ty," zavelím a odcházím do kuchyně vařit kafe. "To volá Nikolas?" zeptá se Malenka. "Ne, to byl Miky," odpovídám s ledovým klidem. "Ty s ním nemluvíš?" ptá se dál naše děvče. "Dnes ne, mám práci" vymlouvám se jak školačka, která zapomněla na domácí úkol. Z pokoje slyším, jak se manžel se synem o něčem dohadují a pak padne slib, že za nimi přijedeme. Pořád na ně myslím jako na syny, ale zatím nemám potřebu je vidět. Nedokáži je litovat, ani s nimi soucítit. Nechybí mi to jejich věčné vyvádění a na mé odpuštění si budou muset ještě hodně dlouho počkat. "Vy za nimi pojedete?" Malenka stojí mezi dveřmi pokoje a v ruce drží starou potrhanou igelitovou tašku. Pokrčím rameny, sama nevím. Nerozumím tomu co cítím, není jak bych jí měla odpovědět. "Dáš jim to?" zeptá se holčička váhavě, jako by dělala něco co se dělat nesmí. Pokládá igelitku na malý stolek vedle nazdobeného stromečku "Chceš Mikyho k telefonu?" vyruší nás manžel. Zavrtím hlavou a odcházím z místnosti. Úplně mi stačí to, že kluky uvidím před vánocemi. Z toho se asi už nevyvlíknu.

Je večer. Do tmy blikají zlatá světýlka na krbové římse. V okenních tabulí se třpytí zlaté ozdoby. Sedím v křesle a dopíjím studené kafe. Holky už spí, zítra je čeká poslední den školy a pak vánoční prázdniny. Milujeme vánoce, ty svátky klidu pohody a odpuštění, ale letos cítím, že mě něco nepříjemně svírá a nedovolí mi radovat se z toho magického tajuplného času tak jako dříve. Snažím se na to nemyslet, všechno je připravené a určitě to budou krásné vánoce, uklidňuji sama sebe. "Co to je?" manžel šťouchne prstem do oškubané igelitky ležící pod našim krásným stromečkem, "už se nadělovalo?" zasměje se. Malenka! Blesklo mi hlavou. Něco o té tašce mumlala než nás vyrušil ten telefon, ale už nevím co to bylo. Možná chtěla vyprat šatičky na panenky, aby je měla na vánoce vyfešákované. "Hoď to do koupelny k pračce," úkoluji manžela. "No nevím, tohle asi na praní nebude! " odpoví zadumaně a vysype na stůl obsah potrhané tašky. "Adventní pytlíčky! A naplněné!" vyhrknu ze sebe udiveně. "To to snad není možné! To jsou přece ty kluků z loňska, co na mě Malenka vyžebrala. Tak tohle jim mám dát?" vybavují se mi její slova. Ona se na ně nezlobí, chce aby měli taky hezké vánoce. Beru pytlíky do dlaně a přemýšlím o jejich obsahu. Co do nich mohla dát? Pár jich ze zvědavosti otevírám. Manžel zůstává po mém boku i on je zvědavý. "Zlatá mince, lízátko, čokoládová figurka, ořezávátko, figurka z kinder vajíčka, další zlatá mince a ještě jedna, bonbóny co dostala včera od babičky, tři kostičky čokolády zabalené v papírovém kapesníku, moje malá klíčenka (ani jsem jí nehledala), ovocná karamelka, čokoládová kulička, postavička krtečka, mušličky z Itálie, dvě polomáčené sušenky v kousku igelitu, medvídek z mléčné čokolády (ten z jejího pytlíku)... Malenko, ty jsi neuvěřitelná! Krásné vánoce ty naše neskutečná, úžasná holčičko. Krásné vánoce kluci. Malenka Vám odpustila, snad přijde doba kdy to dokážu i já.