Ačkoli jsme hned od počátku chtěli přijmout sourozence, neschválili nás pro více dětí. Můžeme přijmout jedno děťátko, později možná druhé. První dítko přišlo rychle. Krásný, zdravý blonďatý andílek, kterému rok nedokázali najít rodinu. Byl naštěstí v přechodné pěstounské péči, i když pěstounka už se bála, že půjde do ústavu. Věděli jsme, že abychom nevypadli z evidence, musíme o to před pravomocným rozsudkem písemně zažádat. Proces se táhl více než rok, nechtěli jsme přerušit, chtěli jsme zůstat stále aktivně v evidenci. Nicméně kraj nás k tomu dotlačil. „Přerušte, tak na dva tři roky. Když to neuděláte, budeme muset zahájit správní řízení a hledat důvody, proč teď nemůžete přijmout dítě. A to přece nikdo nechce.“

Přerušili jsme tedy na jeden rok s tím, že jestliže se bude v době pozastavení řešit případný sourozence našeho pěstouňátka (matka již byla těhotná), chceme být informováni jako první.
Chvilku se nic nedělo, narodila se holčička. Pak jednou ve čtvrtek zavolala doprovázející organizace. Před dvěma dny došlo k odebrání maličké, je u přechodné pěstounky. Hned jsme se shodli, že holčičku chceme. Zavolala jsem klíčové pracovnici a probíraly jsme možnosti. Domluvily jsme se, že zavolá paní psycholožce na krajský úřad a zjistí jejich stanovisko (psycholožka náš případ znala vcelku podrobně, protože se na mou žádost osobně angažovala na případové konferenci na OSPODu). Přišla studená sprcha. Kraj není přesvědčený, že miminko patří k nám. Naše děti jsou malé (bylo jim 9 a 10). A taky první pěstouně je u nás teprve rok a kousek. A nikde není psáno, že sourozenci musejí být spolu. Nemusejí. Můžeme si o tom promluvit na plánované schůzce. Za asi dva měsíce. A opravdu nedoporučují, abychom je obcházeli přímou žádostí na soud. Tohle vše mi sdělila zaražená klíčová pracovnice. I pro ni to bylo překvapení. A řekla, že ať se rozhodneme jakkoli, bude stát při nás ona i celá organizace.

Během toho čtvrtečního odpoledne a pátečního rána jsem zavolala na OSPOD dětí s dotazem, jestli nás podpoří. Podpoří. Pak jsem zavolala babičce dětí, od klíčové pracovnice jsem věděla, že chce, aby maličká byla u nás, ale potřebovala jsem to slyšet přímo. Během víkendu jsme sepsali návrh na předběžné opatření, v pondělí jsem ho osobně odvezla na soud. Týden se nedělo nic. V úterý zavolala paní z OSPODu, že předběžné opatření bylo schválené. V pátek jsme si osmitýdenní uzlíček přivezli domů.
Za ty dva měsíce pak mělo proběhnout už dávno naplánované jednání kvůli staršímu pěstouňátku na OSPODu. Tři dny před ním potkala klíčová pracovnice paní psycholožku z kraje. Ta se ptala, co nového v našem případu a že tedy můžeme probrat, co s tím miminkem. Klíčová pracovnice jí pověděla, že miminko je už dávno u nás. Na to paní psycholožka pouze odvětila, že tedy na žádné jednání už jezdit nemusí…