1. Rozhodování
Naše přijaté i porozené děti pomalu odrůstají. Je to tak akorát, abychom doplnili stavy a vyrovnali síly 3:3. Po partnerských i rodinných diskuzích jsme se rozhodli, že pomůžeme ještě jednomu dítku a dáme mu domov – mámu, tátu, sourozence. Čeká nás tedy cesta, možná místy trnitá. Naštěstí bydlíme v kraji, který automaticky nevyřazuje pěstouny z evidence. Nebudeme tedy muset znovu absolvovat celé přípravy. Haleluja.
Naťukávám tedy naši sociální pracovnici, jak se na náš nápad tváří. Tváři se pozitivně 🙂 Volám na kraj, abych zjistila, co se od nás bude chtít. Sociální šetření v rodině, pohovor s námi i dětmi, psychologické přeposouzení nás dospěláků i všech našich dětí. Ačkoliv se standardně posuzuje v organizaci, ve které jsme před mnoha lety absolvovali přípravy, vybíráme si možnost podstoupit šetření v naší doprovodné organizaci, ačkoliv si jej musíme zaplatit. Přeci jenom myslím, že psycholožka, která nás zná a bude nás nadále doprovázet, naše možnosti a připravenost posoudí lépe, než někdo, kdo nás uvidí poprvé a naposledy.
Povídáme si. Děti přicházejí s dotazy. Rozhodli jsme se pracovat na stromu života a knize života našich dětí. Dává nám to smysl, protože s tématem nového člena se otvírají další témata, o kterých jsme sice již v minulosti s dětmi mluvili, ale potřebují se zeptat znovu, jinak.
Takto na papíře to vypadá, že rozhodnutí byla rychlé a jasné a že vše probíhá nadsvětelnou rychlostí. Naopak. Než podáváme oficiální žádost o přijetí dalšího dítka do rodiny, trvá to několik měsíců. Všichni si musí být jistí, že to chtějí. I ten nejmladší, ještě ne tříletý člen rodiny.