Aliance náhradních rodin
České republiky

Slepčíkovi

Jmenuji se Viera, je mi 45 let. Pocházím z velké rodiny, mám 4 bratry a sestru. Narodila jsem se a do svých 17ti let žila v Trnavě na Slovensku. Mé dětství vzhledem k otci alkoholikovi a tyranovi nebylo jednoduché, často jsme trpěli nedostatkem a hladem.  Hádky a fyzické týrání bylo na denním pořádku. Přesto mám i hezké vzpomínky, hlavně na čas strávený se sourozenci.

Z domu jsem utekla v sedmnácti létech, ihned otěhotněla a v osmnácti se vdala. Po čtyřech létech se mi narodil druhý syn. Obě těhotenství byli rizikové a dle doktorů byl zázrak, že jsem děti vůbec měla. Po druhém synovi jsem prodělala těžší operaci a již děti mít opravdu nemohu. Manželství trvalo 13 let, skončilo rozvodem.

Můj manžel se jmenuje Štefan, je mu 49 let. Má tři sestry a bratra. Jeho dětství bylo krásné, ale poznamenané předsudky, se kterými občas bojuje dodnes. Pochází z čistě romské rodiny. Jeho otec i matka celý život pracovali a byli mezi sousedy velmi oblíbení. Netrpěli nedostatkem. Zlé byly hlavně děti, ale jak jsem během života zjistila, děti si myslí hlavně to, co jejich rodiče…manžel díky své silné a milé povaze a velké lásce svých rodičů vše překonal a našel si své místo mezi vrstevníky. Dodnes se setkávají na srazech, nebo ve městě, kde strávil celý svůj život. Ženil se velmi mladý. Z prvního manželství má dva syny a dceru. Manželství skončilo rozvodem po 15ti létech.

V dubnu 2006 jsme se potkali. On rozvedený, já v rozvodovém řízení. Ani jeden z nás již nechtěl vážný vztah, přesto jsme od prvního okamžiku věděli, že patříme k sobě. Setkání bylo na obou stranách jako z pohádky, takové to když vejde do místnosti váš vyvolený – vyvolená a vše kolem potemní, nevidíte nic než jeho – její úsměv. Od toho dne jsme spolu a věřím, ne jenom já ale i manžel, že tentokrát je to opravdu navždy.

O dva roky později jsme si splnili společný sen, který jsme měli od dětství oba stejný a koupili jsme dům. Společně jsme vychovávali mé dva syny a manželovu dceru.

Přestěhováním na vesnici se manžel musel opět potýkat s projevy rasismu, ale lidé rychle pochopili, jak úžasný je. Máme skvělé sousedy a rychle jsme zapadli do komunity v naší obci. Když děti odrostly, dům zůstal prázdný a přes velkou angažovanost ve společenských akcích v místním sdružení dobrovolných hasičů jsem věděla, že nám něco chybí. Neustále jsme si od známých „půjčovali“ na víkend děti na hlídání, pracovala jsem jako vedoucí mladých dobrovolných hasičů, ale pořád to nebylo ono.

Mám kamarádku, která má děti v pěstounské péči a začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že bychom pomohli také nějakému dítěti a dali mu domov, rodinu a lásku. Manžel je profesí zedník a tuto práci taky celý život dělal, v posledních 10 letech jako živnostník. Byla jsem již pevně rozhodnuta, že chci děti do pěstounské péče, jen jsem musela přijít na způsob, jak tuto myšlenku podat i manželovi. Je známo, že romská komunita má problém mezi sebe přijmout cizí lidi, ale můj manžel je jiný. Má velké srdce. Trvalo nám něco přes rok, než jsem konečně šla na úřad a pozvala pracovnice péče o děti k nám na první setkání ohledně zájmu o pěstounskou péči. Jejich návštěva u nás byla příjemná, předaly nám spoustu informací a vysvětlily proces zprostředkování pěstounské péče.

Když jsme to oznámili našim dětem, nebyli z toho, přestože s námi již nežili, moc nadšené. Jen náš nejmladší syn, který s námi ještě žil to pojal po svém: „Proč ne? Vždy jsem chtěl být starší brácha.“ Moje maminka mne nechápe dodnes, ale ví,že vždy jsem měla tvrdou hlavu, po ní a že si vždy jdu za svým cílem a ona s tím nic neudělá. Naše okolí si klepalo na čela a mysleli si, že si jdeme zbytečně komplikovat život, teď, když jsme finančně na tom dobře a můžeme si jezdit na dovolené a užívat, že již nemáme malé děti. Jenom já a můj manžel jsme se navzájem chápali a věděli, že další děti opravdu chceme a že chceme děti, které nás potřebují. Je jedno, že jsme je nestvořili, budou naše a budeme je milovat jako všechny naše. Život nám dal tak moc a my jsme měli potřebu se podělit. Naše děti měly už své vlastní životy a potřebovaly nás jen občas. Chtěli jsme osudu vrátit to krásné, co spolu máme a taky takzvaně uplatit karmu, aby nám to vydrželo co nejdéle.

Tak jsme začali procházet přípravou. Bylo to pěkné období, kdy jsme zjistili, že nejsme blázni jenom my. Nejdříve jsme si ve společnosti vysokoškoláků a podnikatelů – lidí za vodou, připadali jako chudí příbuzní, ale velmi brzy jsme zjistili, že celá skupinka se kterou jsme procházeli přípravou je plná báječných lidí. Dodnes si s mnohými píšeme a dělíme se o zkušenosti.

Když nám po ukončení přípravy oznámili, že budeme mít dvě holčičky 5 a 6 let, brečela jsem štěstím. Holky si na svůj věk prošly již několika zařízeními. Jejich rodiče byli dvě ztracené dušičky, oba z dětského domova. Chtěli mít rodinu, ale nějak to neuměli. Holky byly v náhradní péči, v klokánku, v dětském domově a dočasné pěstounské péči na střídačku s pobytem v biologické rodině, až nakonec matka uznala, že opravdu není schopná se o ně starat a svolila, aby šly do dlouhodobé pěstounské péče. Matka je Romka.

Starší holčičku trápily nočními děsy a dodnes má stavy, kdy nedokáže ovládnou nenadálý nával vzteku a brekotu. Mladší holčička se sebepoškozovala, vytrhávala si vlasy. Na celé hlavičce měla několik míst bez porostu. Gábi uměla celkem hezky komunikovat, Claudi se vyjadřovala ve velmi krátkých větách a spíše jen pozorovala okolí. Na prvním setkání jsme již o sobě dost věděli díky úžasné přípravě přechodných pěstounů. Jirka a Hanka jsou lidé, kteří jsou pro tuto práci předurčeni. Vypiplali dívky z toho nejhoršího a krásně je připravili na to, že se nevrátí k mámě, ale půjdou do nové rodiny. Když jsme dívkám dali na výběr, jak nám mají říkat, rozhodly se pro tati – mami. Holky milují zvířata, tak jako my, najednou měly svůj pokoj, každá svou skříň, své místo. Myslím, že obě již toužily po tom, nikam se nestěhovat a mít to své zázemí. Dodnes se ubezpečují, že s námi mohou žít napořád.

Velký problém, který jsme měli, byl s umístěním dětí do školky a školy. Než jsme holky viděli, dostali jsme informace, že jsou romské. Takže při dotazování se na umístění do předškolní a první třídy na naši základní škole, jsem musela uvést, že dívky jsou v PP a jsou Romky. Myslela jsem, že na vesnici, kde nás všichni znají a nikdo s námi nemá žádný problém, nebudou komplikace, ale spletla jsem se. Nebylo místo ani pro jednu z holek. Tak jsem to zkoušela v okolních vesnicích, no všude jsem narazila na nějaké „ale“. Manžel chtěl už využít vliv nášho pána starosty, který nám již několikrát nabízel v případě potřeby pomoc, ale nechtěla jsem cpát děti někde, kde je nechtějí. Když jsem se doslechla o výroku, který padl na naši ZŠ ve sborovně: „máme na škole dost cikánů, nebudeme si ji zaneřáďovat dalšími,“ mrzelo mě to. V obci máme ještě základní školu s polským vyučovacím jazykem. Tak jsem napsala paní ředitelce. Jako jediná nechtěla se mnou problém probírat po telefonu nebo emailem a pozvala mne do školy: „Počkám na Vás jak dlouho budete potřebovat“. Ještě v ten den jsme seděli ve sborovně, paní ředitelka si vyslechla příběh holek a neměla problém je přijmout. Dokonce se nabídla je doučovat z jazyka polského. Slib dodržela a rok k ní jezdily holky domů a ona jim dávala lekce zdarma.

Proti této škole byli však všichni ostatní – sociální pracovnice, přechodní pěstouni, náš psycholog, doprovázející organizace, a dokonce i manžel pochyboval. Přece jen ani on a ani ja nemluvíme polsky. Tak jsem začala navštěvovat kurz polského jazyka a intenzivně studovat polštinu. Dnes již není pro mne problém se s holkama učit a učivo jim i vysvětlovat. Holky jsou u nás čtvrtým rokem. V loni o Vánocích jsme navštívili jejich biologickou matku. Měla jsem ze setkání obavy. Vždy, v jakékoliv debatě o rodině byla na prvním místě jejich máma, pak táta, pak nic, poté daleko za nimi můj manžel…Já nikde. Ani na obrázcích. Měla jsem pocit, že neexistuji. Komunikovaly se mnou, objímala jsem je, ale pro ně jsem jakoby, nebyla. Hodně krát jsem to obrečela. Pak se to nějak samo zlomilo a já vím, že jsem pro ně důležitá.

Soužití není jednoduché, mají spousty zlozvyků se kterými bojují. Nesou si s sebou baťůžek plný stínů a špatných zážitků, a přestože se snažíme, aby byly šťastné, občas je popadne splín a smutek, nebo vztek a vzdor. Trošku se bojím až přijde puberta, ale věřím, že to zvládneme. Vidíme, jak obě holky rozkvetly, jak moc je pro ně důležitá rodina, jaké pokroky za dobu strávenou u nás udělaly, a proto jsme se rozhodli pomoci ještě jednomu dítěti.

Pěstounství nám dává každý den nové lekce a zážitky a oba s manželem víme, že jsme se rozhodli správně. I když to není jednoduché, ale kdyby byl život jednoduchý byl by neskutečně nudný a rychle by utekl.

Mé děti, všechny, biologické i přijaté, jsou mým zdrojem energie. Minimálně jednou měsíčně máme doma o víkendu všechny naše dětí. Jsem šťastná, že je mám a že se mi splnil jeden z mnoha mých snů – mít opravdu velkou a milující rodinu. Všechny naše děti spolu vychází a mají se rády a není nic hezčího než bzučení a štěbetání jak těch dospělých, tak těch malých. Děti jsou naše minulost, přítomnost a hlavně budoucnost. Je jedno, jestli vyrostly v našem těle, nebo v našem srdci.