Ročně skončí v ústavech stovky dětí. Některé z nich mají štěstí a stát jim zajistí náhradní rodinu. Některým však stát náhradní rodinu ani nehledá.
Proč tomu tak je?
Na úřadech pracují „jen lidé“ – úředníci a úřednice, kteří mají své osobní zkušenosti a předsudky.
Považují děti jiného etnika, nebo děti s hendikepem za případy odsouzené k neúspěchu.
My víme, že všechny děti mají naději. A pokud se do seznamů dětí dostanou, rodinu dříve či později nacházejí.
Toto je však pro nás nepřípustné.
ŽÁDNÉ DÍTĚ NEMÁ LEŽET SAMO V POSTÝLCE – AČ ÚSTAVNÍ, NEBO NEMOCNIČNÍ.
Celý článek a možnost podpory zde: