Aliance náhradních rodin
České republiky

Zájem dítěte

ZÁJEM DÍTĚTE

"S tím, s kým se máš setkat, s tím se setkáš. S kým máš spojit svůj život, ať na kratší či delší čas, s tím ho spojíš. Osud vás propojí, aniž byste ho o to žádali" je psáno tam někde ve hvězdách. A já tomu věřím.

Je konec roku 2018 a my se řízením výše zmiňovaného osudu ocitáme vedle paní s kočárkem. Z něj na nás kouká zvědavá tvářička s černýma očima, ve kterých se blýskají veselé jiskřičky. Pro toho malého človíčka jsme cizí lidé. Povídáme si s paní u kočárku, kolem nás běhají naše děti. Černooká princezna je se zájmem sleduje. Občas výskne a směje se. Hra dětí se jí líbí. Je zima. Abychom při tom náhodném spontánním rozhovoru neumrzli, jsme pozvaní na čaj – je to naše první návštěva někoho, kdo nám v budoucnu změní život.

Druhá návštěva. Tentokráte již ne náhodná. Ukazuji malé káču. Roztáčím ji a snažím se upoutat pozornost děvčátka. Zvědavě přileze po kolínkách blíž a snaží se káču chytit. Hrajeme si všichni. Černoočka i při hře sleduje paní. Je to přechodná pěstounka, u které holčička strávila téměř celý svůj první rok. Vidím to vzájemné pouto obou. Za dvě hodinky odcházíme, v hlavě máme spoustu smutných myšlenek.

Holčičce se krátí vyměřený čas u přechodné pěstounky. Víme, že déle, než rok u ní zůstat nemůže. Buď dáme návrh k soudu nebo ji čeká ústavní zařízení. Jsme ve schvalovacím procesu, ale pod jiným krajem. To je pro úřady problém. Voláme na OSPOD dítěte. Tam nás odkazují na kraj. Voláme na kraj. Byli jsme tvrdě postavení do reality, žádat o dítě nemáme. Stojím s telefonem v ruce a nevěřícně koukám na manžela. Slyšel to, co já. V hlavě se mi promítají kampaně na nábor pěstounů. Slogany, hlásající "Každé dítě patří do rodiny!" "Hledáme vás mámo táto!" "Staň se pěstounem!" Znám statistická data o počtu dětí v ústavní péči.

Rozhodnuto. Po několika dnech podáváme návrh k soudu. Nedokážeme se smířit s myšlenkou, že by se malé dítě odtrhlo od pěstounky a putovalo do ústavu, když mu můžeme pomoci. Víme, že bude potíž s úřady. Ale také víme, že pomoc dítěti za ty problémy stojí.

Probíhá soudní proces. Dvakrát odročeno. Dodáváme nová a nová potvrzení, která vyvrací tvrzení úřadů. Mezi těmito tvrzeními se objevuje například zpráva o Downově syndromu našeho biologického syna. Překvapeně s manželem lapáme po dechu a žádáme o prokázání této informace. Náš syn, talentovaný sportovec. Kým mu byla tato diagnóza přidělena? Chápeme, soudkyně čte jen zprávy, které jí byly zaslány. Další odročení. Kontaktuji dětskou lékařku a žádám o lékařské zprávy, pro jistotu, všech našich dětí, které posílám obratem na soud. Včetně zprávy vyvracející dg Downova syndromu. Jednání se táhnou. Naštěstí je holčičce pobyt u přechodné pěstounky do rozhodnutí soudu prodloužen. Po čtyřech dlouhých měsících zazní v soudní síni "Nezletilá xxxxxxxx se svěřuje do pěstounské péče navrhovatelům."

Voláme přechodné pěstounce. Radost. Štěstí. Úleva. Směs pocitů se střídá u všech. Pomalu domlouváme předávání. Předávání dítěte, které nám do cesty přivedl osud. Osud, který nechtěl, aby jeho příští stanicí byl ústav.

Probíhají další a další návštěvy. Pro černookou romskou princeznu s šibalským úsměvem již nejsme cizí lidé. Začínáme být známí. Vítá nás s úsměvem od ucha k uchu. Jde s námi sama na procházku. Dokonce i na celodenní výlet. Po něm ji vracíme zpět. Ve dveřích se otáčí a natahuje k nám ručičky. S přechodnou pěstounkou se na sebe díváme s úsměvem. Všichni víme, že je to tak jak má být.

Rozhodnutí soudu nabylo právní moci. Je právoplatné. Z holčičky se tímto razítkem stala naše pěstounská dcerka. Tři dny trávíme spolu. Holčička se od nás nechává nakrmit, vykoupat, uspávat. Nehledá již očima přechodnou pěstounku. Ta vše sleduje zpovzdálí. Víme, že je připravená na odjezd s námi. Na odjezd do své nové rodiny. Poslední rozloučení, pusa, slova díků. My děkujeme přechodné pěstounce za dcerku, za první důležitý rok v jejím životě, za dítě bez deprivace a traumat. Ona nám za její budoucnost.