Ten malej prcek k nám přišel, když mu byly čtyři roky. Byl okouzlující. Čokoládové oči a řasy tak dlouhé, že se zvedal vítr na dvoře děcáku, odkud jsme si ho brali. Maličkej, hubeňour a šišlal. S manželem jsme měli pochybnosti. Máme na to, abychom přijali romského kluka s biologickým otcem v závěsu? Dokážeme vychovat takovýho špunta? Bude krást? Lhát? Bude divokej, nezvladatelnej?

Ne.

Jirka byl úplně stejnej jako všechny ostatní děti. Jo, víc se mu klepala brada, když něco nešlo a oči se zalily slzami každou chvíli. Byl můj stín. Můj pejsek, moje pravá i levá ruka, pozorovatel všeho, co jsem udělala, kam jsem šla a co jsem řekla. Byl houbičkou, která nasávala náš bláznivý rodinný život. Čtyři z našich pěti vlastnoručních dětí byly dospělé a jen ten poslední vejlupek byl o pár let starší než Mauglí. Strašně toužil po bráchovi, po klukovských šarvátkách, po stejném tričku, po tom, nebýt sám, když ostatní vystřelili do života za svým dospěláckým dobrodružstvím. A přišel Jirka. Mauglí Havranpírko, jak jsme mu začali říkat podle jeho oblíbených pohádek.

Mauglí si ale moc nehrál, radši sledoval jídlo v troubě, blbě mluvil a na kravinky ho taky neužilo. Náš syn došel k tomu, že je sice nějakej vadnej, ale necháme si ho. Nevzdával to. Ani my to nevzdávali a Mauglí se rozmluvil, nastoupil do školy, pochopil, že není opálený od moře, ale po tátovi a letos nastupuje k přijímacím zkouškám na střední školu. A s tím našim holomkem jsou bratři, jak se patří. Je dávno vyšší než já a troubu hlídá jen proto, že do něj každý kus žvance padá jako do studny. Pořád se nesměle usmívá. Táta Jirka občas zavolá a Mauglí už do telefonu nemlčí. Má co říct. Jak byl u moře, na táboře, jak jsme opékali, jak umí řezat motorovkou a zkusil jezdit autem, že si natíral podlahu v pokoji a že je všechno v pohodě. Ano, přesně tak jako je v pohodě on sám. Kluk, který by podle ředitele děcáku, neměl šanci na rodinu. 

Mauglí na nás čekal v děcáku dva roky a když jsme přišli, tak se bál on i my. Jak nám to spolu půjde, jestli si budeme rozumět, jestli do poloviny srdce otiskneme každý tu svou. Náš strach z neznámého dítěte, z trpaslíčka, který vykuleně čekal a když se usmál, tak vykoukly špičky zkažených zoubků.  Byla jsem frajerka, byla jsem přesvědčená, že mi barva kůže nevadí, i když mne nikdo nepřipravil na kluka, kterej vybledne jen v zimních měsících.

Kdybych všechno na světě zblbla, kdybych zvorala cokoli, tak v tomhle jediném mě můžete poplácat po zádech.

Miluju Mauglího Havranpírka tak, jak jen mi dovolí, abych ho v objetí neudusila.