O Denince jsme se poprvé dozvěděli od sociální pracovnice, která k nám jezdila na šetření. V pěstounské péči jsme měli, v té době, již její dva sourozence a tak, když nám sociální pracovnice na jedné ze svých návštěv u nás řekla, že děti mají sestřičku, které je něco málo přes rok, chtěli jsme ji poznat. „Víte, ale ono to nebude tak jednoduché. Holčička na tom zdravotně není dobře. Má vážný handicap.“ 
I přes tuto informaci jsme požádali o souhlas s návštěvou u Deninky. Na radu sociální pracovnice jsme první návštěvu absolvovali nejdříve bez dětí. „Ono to pro děti moc není,“ slyšeli jsme v telefonu, když jsme si volali o termín. A tak jsme plni obav, ale pevně rozhodnutí poznat malou holčičku, vyrazili na hodinovou cestu.

V zařízení jsme netrpělivě čekali v malé návštěvní místnosti. Když se dveře konečně otevřely, poprvé jsme viděli naši pěstounskou dcerku, i když jsme to tehdy ještě netušili. Byla malinká. Vůbec nevypadala na 16 měsíců, spíše na čtyři. Neudržela hlavičku, tělíčko měla jako hadrová panenka, očka zavřené a když je náhodou otevřela, bloudila s nimi v prázdnu. Dozvěděli jsme se, že mimo těžké kombinované postižení psychické i tělesné, je Deninka slepá a hluchá. Oba jsme ji s manželem tulili, chovali, povídali ji. Měli jsme pocit, že reaguje na hlas, i když nám tvrdili, že to není možné. Na konci návštěvní doby jsme ji vraceli se slovy: „Příští týden přijedeme i s dětmi a vezmeme malou na procházku.“ Zdravotní sestra na nás s překvapením koukla „Jste si jistí, že tohle by měly vidět děti?“ Nechápavě jsme se na ni podívali. Neshledávali jsme nic, co by mělo být překážkou k návštěvě dětí. 
A tak proběhlo setkání dětí s Deninkou. Děti se nad maličkou rozplývaly. Dohadovaly se, kdo poveze kočárek. Nijak její handicap nekomentovaly. Braly jej naprosto přirozeně.
Po tomto setkání následovala spousta dalších. Blížily se Vánoce a my si říkali, že by bylo fajn si vzít malou Deninku na Vánoce domů, aby zažila své první kouzlo Vánoc v domácím prostředí. Sociální pracovnice nás v žádosti o propustku domů podpořila.
23. 12. jsme si Deninku přivezli domů. Holčička byla lekavá, na cizí prostředí reagovala plačtivě. Nosili jsme ji, chovali, zpívali, až se zklidnila. Pokud jsme dříve pochybovali o její hluchotě, během této několikadenní návštěvě u nás, jsme si byli jistí, že malá slyší. A kdyby jen to. Reagovala i na rozsvícení světla! Očka stáčela k rozsvícenému stromečku. Usmívala se, když jsme zpívali koledy. Otáčela se za hlasy. 
Po Vánocích se nám ji nechtělo vracet zpět do studené ústavní postýlky. Po poradě s dětmi jsme v lednu podali návrh k soudu na svěření Deninky do naší péče. Já se jezdila 2x týdně zacvičovat do zdravotnického zařízení, abych mohla plně převzít péči o holčičku. Bylo toho mnoho, co jsme se museli naučit. Manžel doma přeměňoval dům na bezbariérový. Po večerech jsme četli informace o Deninčině onemocnění. Její prognóza dožití 6 let v nás vyvolávala obavy. Přesto jsme věděli, že tohle dítě by svůj krátký život mělo prožít jinde než v ústavu. 

V dubnu jsme si Deninku mohli odvézt konečně na stálo domů.