Danečka jsme poprvé viděli v jeho 6 letech. Černooký chlapec na nás při Dni otevřených dveří v ústavním zařízení zamrkal dlouhými řasami, při kterých se zvedal vítr. Byl spontánní, divoký, smál se hlasitým smíchem, nemluvil a byl celodenně na plenách. Přiběhl k manželovi jako velká voda, chytil ho za ruku a s upřeným pohledem se ho snažil přimět k následování. „Nikoho nemá,“ prohodila směrem k nám zdravotní sestřička. Zachytila jsem manželův pohled a hlavou mi proběhlo „Ne. Tohle bychom nezvládli.“ Chlapeček byl všude a nikde. Vyhazoval hračky do vzduchu. Rozhazoval věci. Dveře se musely hlídat, aby nevyběhl ven. Byl jako malé zvířátko. 
I přes tuto prvotní myšlenku jsem o dva týdny později volala do ústavního zařízení a požádala o další návštěvu chlapečka. Manžel byl přesvědčen, že hostitelskou péči společnými silami zvládneme. Já si tak úplně jistá nebyla. Po této návštěvě jsme domů odcházeli zamyšlení. 

 Za další dva týdny jsme si Danečka přivezli na první návštěvu domů. Tak jak byl v ústavním zařízení divoký, doma byl jako vyměněný. Všeho se lekal. Neznal pračku. Neznal sporák. Bál se domácích zvířat. Na procházce byl jako u vytržení. I přes svou špatnou chůzi vydržel obcházet vesnici téměř dvě hodiny a sledovat auta, autobusy, traktory. Doma ho fascinovaly schody, po kterých chodil zbytek dne nahoru a dolů, což nás vzhledem k jeho potížím s chůzí překvapovalo. Domů jsme si brali Danečka každé dva týdny. Jednou na mě čekala paní ředitelka a říká: „Jak to u vás s Danečkem vypadá? Měla bych vám asi říct, že brzy bude Daneček převeden do jiného ústavního zařízení. Do ÚSP.“ Malé dítě do ÚSP? To není přece možný! Chtělo se mi brečet. Hned po skončení víkendu a vrácení Danečka jsme s manželem sepsali žádost o jeho svěření do naší pěstounské péče. Sociální pracovnici požádali o dlouhodobou návštěvu Danečka do rozhodnutí soudu. A tak k nám Daneček zamířil na stálo.

Začátky byly velmi náročné. Daneček se při každé sebemenší změně vztekal. Nákupy v obchodech končily často neúspěšně, jelikož Daník rozhazoval zboží z regálů nebo okusoval vyskládané pečivo. Při snaze mu v tomto počínání zabránit, končil v afektu na podlaze obchodů. Často jsem slyšela prohodit poznámku od kolemjdoucích „Cigán se neumí chovat!“ nebo „Paní, vychovejte si toho černýho spratka!“ Bylo mi to líto. Náš chlapec byl handicapovaný, ale naše rasistická společnost vnímala jen odlišnou barvu pleti. 
Po několika měsících u nás došlo k prvnímu velkému pokroku. Daník odložil plínky. A to přes den i přes noc. Naše doktorka žasla. V té době se již zvládl sám najíst lžící, aniž by jídlo končilo pod stolem. Chůze se mu rehabilitací zlepšovala. Začal požívat svá první slova.

Daník je u nás již téměř 8 let. Běhá s námi závody a v kategorii handicapovaných má i dvě krásná stříbrná umístění a jedno zlaté. Velkým vzorem je mu náš biologický syn Kryštof, který je o čtyři roky mladší než Daneček.

I přes svůj handicap předčil Daník své prognózy a naučil se více než v co jsme kdy doufali.