2. „Byrokratické kolečko“ začíná. Ne vždy je to tak zlé.

Tak za sebou máme sociální šetření pod taktovkou naší dlouholeté sociální pracovnice. Máme na ní štěstí. Je s námi už léta od samého začátku a je to profík. Ona je jedním z důvodů, proč se nechceme stěhovat z našeho města. Člověk nikdy neví co ho tam čeká.

Spojili jsme se s psycholožkou z naší doprovodky a domluvili si termíny pohovorů a šetření u ní. Něco bude online, což se hodí a něco osobně. V mezidobí k nám dochází klíčenka a společně s dětmi tvoříme knihu života. Malí se k tomu moc nemají, tak jen poslouchají. Taky tajně ztopili arch se samolepkami a lepí je úplně všude jen ne na papír. Nejstaršímu dítku však tato forma terapie dává smysl. Přicházejí otázky, na které mnohdy nezaujatá klíčenka umí odpovědět lépe než my. Vypráví o jiných dětech, které navštívila a vše do sebe hezky zapadá. Taky si povídá s dětmi o tom, co říkají na to, že nás bude víc. Nechávám je o samotě, sama jsem zvědavá co řeknou, když u toho nejsme. Nicméně se ukazuje, že společné rozhodnutí bylo opravdu společné, děti se těší. Část chce bráchu, část ségru. Nu, všem asi nevyhovíme   Tak odvážní, abychom přijali k naší trojce ještě dvojku nejsme. Bohužel téma sourozeneckých skupin je epizoda sama o sobě.

Mezitím jsem v kontaktu s našim krajem, aby „neusnuli na vavřínech“. Informuji je o našich krocích, aby byli v obraze. Navíc zastávám názor, že my všichni – doprovodka, kraj, ospod... bychom měli být tým. V praxi to tak bohužel mnohdy není, ale alespoň se tomu snažím jít naproti způsobem, který pokládám za správný. Vhodná komunikace „na všech frontách“ je za mě základ.