Rozhovor s členkou výkonné rady ANR ČR Barbarou Helešicovou

Co je tvé původní povolání?

Vystudovala jsem Grafickou školu v Praze. Povolání jsem zdědila po svém otci a po jeho vzoru zpočátku pracovala v ateliéru Uměleckých řemeslech jako restaurátor knih, písemných památek a pečetí.

Ptám se každého, ale tak nějak se domnívám, že odpověď většinou potvrdí moji teorii o tom, že náhradní rodičovství žádný z nás neplánoval jako svoji životní roli. Jednoduše to tak nějak přišlo „samo“. Takže se ptám, když jsi byla malá/mladá plánovala jsi velkou rodinu nebo dokonce stát se pěstounkou?

V době před mou pubertou v naší rodině proběhla diskuse o náhradní výchově, neboť se adoptivní matkou stala jedna z mých tet. Jen o pár let později se stala pěstounkou naše známá, která si jedno dítě adoptovala a dalším dvěma se stala pěstounkou. Zdálo se mi hezké, že děti dostaly možnost vyrůstat v rodině místo v ústavu, ale tehdy jsem ještě o pěstounství neuvažovala.

Jaká byla ta vaše cesta k náhradnímu rodičovství? A klasická otázka při prověřování: „Kdo s tím přišel první“?

Oba naši synové se narodili předčasně po udržovaném těhotenství a jejich i moje zdravotní problémy nás donutily přemýšlet, jestli další děti a jak. Náhradní rodičovství jsem navrhla já, přišlo mi to přirozené. Je přeci tolik dětí, které tu už jsou a potřebují rodiče... V té době ovšem řešila dost vážné
problémy naše švagrová a tak jsme se stali vychovateli jejich tří dcer. Když nás už holky nepotřebovaly a zdravotní problémy našich synů se ustálily, sáhli jsme k původnímu plánu a znovu napsali žádost. Po absolvování přípravy jsme se stali prověřenými žadateli a ještě tři roky čekali na děti. Když nám nabídli dvojčata -holky, naši synové byli nadšení. Jejich pomoc pro nás v začátcích moc znamenala.

Vím, že veškeré peripetie kolem získání holčiček nebyly nijak lehké. Povíš nám o nich něco?

V době kdy jsme zažádali o svěření holčiček do naší výchovy, se začala biologická rodina velmi bránit a žádala o svěření dětí zpět do péče. Opětovné stmelování původní rodiny přineslo našim holčičkám velké psychické problémy, noční děsy a pomočování. Naše snaha je ochránit se míjela účinkem.

A my jsme se cítili velmi bezmocní. Chápali jsme snahu matky, nicméně nás velmi trápilo, že s rodinou nepracoval žádný odborník a tak biologická rodina některými dobře míněnými zásahy do života holčiček, dělala nám, ale hlavně jim, ze života peklo. Nechci vzpomínat na pomluvy a schválnosti, kterých jsme se dočkali a už vůbec ne na zásadní nepochopení od některých úřednic, kterého se nám často dostávalo.

V té době jsem začala pomáhat vlastně sama sobě a studovat zákony a sociální poradenství, abych zajistila pro svou rodinu alespoň kousek práva. Abych si ujasnila, nač mám jako pěstoun dětí nárok a co pro holčičky i pro sebe můžu ještě udělat, aby se jejich i naše situace zlepšila.

Proč jsi se před více jak rokem přidala k ANRČR?

Myslím, že hlavním důvodem bylo to, abych svoje zkušenosti, které jsem tak těžce nabyla, zhodnotila a předala je jiným náhradním rodičům. Aby se změnily podmínky pro náhradní rodiče, posílila se jejich práva. Aby se nikdo nemusel cítit tak bezmocně jako my, když bude chtít pomoci svým (nebo chcete-li přijatým) dětem. Aby věděl jak a nebo kam se obrátit.

Jsi předsedkyní břeclavského klubu, členkou výkonné rady, členkou mediální pracovní skupiny – ale to není všechno, co pácháš ve jménu dobra ve prospěch náhradního rodičovství.

Mimochodem, jak to všechno zvládáš?

Zapomněla jsi, že jsem ještě členkou legislativní skupiny :-), dělám v rámci klubu doprovod
náhradním rodinám - specializuji se na ty, které mají styk s biorodinou. Pracuji také na částečný úvazek na ZŠ u nás na vsi jako pomocník pedagoga.
No, moc času opravdu nemám, spíš žádný. Ale mám doma pár správných chlapů, bez jejichž pomoci bych to určitě nezvládla. Dokážou zastat všechnu moji práci, když je to opravdu potřeba. Můj muž je nejlepší tatínek na světě, jak často opakují holky. Dopoledne věnuji většinou práci ve škole. Dětem a mým rálíčkům a práci v domácnosti se věnuji přes den. Klubovým věcem se věnuji většinou v sobotu. Když je potřeba a někdo s náhradních rodičů zavolá o pomoc, všeho nechám a snažím se v rámci doprovodu pomoci. Pro asociaci pracuji po večerech. Někdo sleduje televizi, já sedím u PC-čtu, píšu, hledám v zákonech, dělám grafické věci pro ANR ČR, plakáty, Zpravodaj.

Je fakt, že nemám čas na koníčky, ale doufám, že se někde objeví šikovní náhradní rodiče, některé moje aktivity převezmou a mně zase zbude čas na malování, zahrádku a králíky.

Jak to vidíš s ANR ČR do budoucna? Optimismus, obavy...?

Věřím, že cesta, kterou jsme se rozhodli jít, je správná a naše práce má smysl. Pojí nás nejen
pracovní, ale i přátelské vazby. Je to dobrý základ pro úspěšnou budoucnost. Doufám, že nám
to dlouho vydrží.

Barčo, díky za všechno, co pro nás pácháš.
Bára Jungerová